31.t.t.+5 – ultrazvuk už ke mně pomalu přirůstá. Jeden by si myslel, že časté návštěvy špitálu přetavím v supr únik od té tříhlavé saně domácí. Jako takhle. Kdekoli jinde by tomu tak bylo. Nicméně čekání v naší rekonstruující se nemocnici úplně s lázeňským zážitkem nezaměníte. Každá žena sice touží sledovat svalovce s kangem nad hlavou, jak vyšívá vzkazky do stropu…ale často pak ultrazvuky ve vedlejší místnosti na ty kanga žárlí a odmítají fungovat. O tom, že touha po mém tichém vnitřním usebrání vzala díky tomu kraválu za své, se ani nebudu zmiňovat. Má to ale tu výhodu, že jedině tady – v mlhavé místnosti plné levitující omítky, jsou těhotné za povinnost respirátorů vážně vděčné.
Pendluju mezi gynekoložkou, která se stará o mé pohodlí a bezpečnost a perinatologem Humlem, ježto má na starost pohodlí a bezpečnost holek. Pravidla naší hry jsou následující: Já, jakožto zastánce porodu v co nejzazším možném termínu, se snažím sekci odtláčet, co nejdál to jde. A ti dva andělé strážní zas tlačí termín porodu proti mně. Klasická přetahovačka. Do hry vstupuju sebevědomě. Ty společenské mi vždycky docela šly. Obzvlášť městečko Palermo jsem mastila, jak ostřílený kmotr. Popravovat někoho ve spícím městě a ráno přesvědčit pozůstalé o své nevině…to je velmi zábavná věc. Proti mně teď ale stojí těžký kalibr. Narozdíl od bezbolestně fingované smrti kohosi z jihu Itálie hrozí v této hře v případě špatného tahu reálná smrt mých vlastních lidí, co se vyhřívají na jihu mého břicha.
Co vám budu…projela jsem to hned na startu.
Jedna z holek začíná oproti té druhé zvyšovat svou váhu. A to navzdory mému důraznému nabádání, ať si tyhle lumpárny schovají na pubertu. Půjdou ven. Plantážnice. Co nejdřív.
Porodnice.
Část sester je odvelená do “covidária”.
Matek hyperteniček je zrovna dneska nad míru běžných dní. Narozdíl ode mě, která si přišla jen rozpíchat žíly kortikoidovým nášupem, ony potřebují trošku víc té nemocniční lásky. Rychlost klapání sesterských pantoflí o dlažbu chodby se zvedá cca o 3km/h. Nálada personálu klesá. Nervozita stoupá.
Bude jedenáct. Většina pacientek šla dávno do hajánkova. Vedle mě zařezává metráková dřevorubkyně. Za bdělého stavu se velmi mile omlouvala, že bude asi trochu chrápat. V tomhle teda mou představivost zabila. Tak intenzivní zvuk jsem neslyšela vydávat doposud žádného živého tvora. To se mi teď moc hodí. Aspoň při čekání na ultrazvuk neusnu. Můžu si třeba slastně představovat, že slyším, jak tenhle archivní špitál demolují.
Holky hrajou škatulata. Sestra je zoufalá k pláči. Je mi jí líto. Snaží se je oddělit silou. Snímačem mi ryje do břicha. A Aaaau! Lítost se mění ve vztek. Chci jí uhryznout ruku a odpálit ji s ní ze dveří. Hryžu místo toho aspoň svůj ret. Tuším, že když ceknu,rozmlátí mi ultrazvuk o lebku a zhroutí se.
Teď ji zachytila! Tepovka o kadenci samopalu. “Tohle je moc! Doprdele!” Okamžitě volá porodní sály. “Připravte akutní sekci!” Jedeme o tři patra níž. V nervozitě se mnou nabourává futra i výtah. Moje hlava zvoní na poplach. Takže teď?
Vrata porodních sálů se rozráží…
Cítím omamnou vůni relaxačních bylin. Zbožně tiché přítmí z něhož vyplouvají usměvavé tváře porodních asistentek. Rozdíl ubohých tří pater. Asi jako když z wrestlingové arény propadnete do ganja doupěte…..Jo! Je tu i Peťa! Opatrovnice dobrých porodů. Něžná víla s duhovými vlasy a postavou vedle které soška Věstonické venuše puká závistí v hromádku nicotné nerostné drti. Její objetí provede s mým rachitickým tělem téměř kompletní fagocytózu. “Nech si mě tu!” huhlám jí zabořená do paže. Žasne, kam až mi lítá břicho. Soustředěně ho klidní olejíčkem.
Netuším jak, ale podařilo se jí to perpétum vypnout. Grafy tepů jsou v momentě natočené. A umírněné. “Tak ona si to holka zjevně vyběhala sama!”…no sama…Zkuste si zdrhat před obřím hmoždířem v těsné kádi plné vody…taky budete mít tepovku míň v poho, než když tlacháte se ségrou ve vaně.
Ráda bych věděla, co tam sypou do aromalamp. Při odsunu zpět na páté patro se cítím šťastně a zfetovaně.
Pondělí začíná před pátou ranní. Po předporodních wellness procedurách mě přiváží v 8.00 na sál. Hlava rodiny už tam čeká. Zarouškovaná a statečně připravena. Anestezioložka nabodává míchu. Zvláštní pocit, když je naráz člověka jen půl. Na scénu přichází můj dnešní řezník v celé své obrovskosti. Dr. Huml. “Připravena?” “Já jo. A kdybyste během sekce dostal bláznivý nápad provést mi plastiku břicha, jděte do toho! Ať je to na léto do bikin. S ozdobnou vánoční výšivkou počítám. Co dneska letí? Norský vzor? Jelínci? Ok. Překvapte mě.” Na sále je veselo. Choť se kochá barvou mých střev a chválí jejich vzezření. I po tolika letech ví, jak mi efektivně polichotit. Jak se na to prosimvás správně reaguje? Cudně uchichtnout? Začervenat?Poděkovat? Tak hlavně, že teď řeším etiketu.
Trochu tlak. Pak zvuk, jako když lovíte v blátě škeble rybničné…A první krásný křik! Nebo spíš něco, jako když mňoukne kotě. Klára je tu!…10 sekund…a Kateřina!
Porodní asistentka mi dává Klárku zabalenou v igelitu na první ňuchnutí. Hladím nosem jediný nezabalený kousek – obličejík o velikosti kachního vejce. Ač se mé rty proporčně ani vzdáleně neblíží rtům Angeliny Jolie, má Klára mou pusu přes celý obličej. V tom sáčku připomíná 1,390kg vepřového na výpečky. Jo! Tak přesně ty bych si dneska dala!
