Hned ve vchodu našeho domova holky vítá devadesátiletá prababička. Vrývá jim palcem křížky do měkoučkých čel. Dusot kopyt. Vajíčka s mláďaty instinktivně odhazuju v dál, neboť se na mě řítí 56kg dalších rozpřažených dětí. Vzápětí se zdá, že krom křížků na čelech budou mít holky doživotně celotělově vytetované i 3D podobizny svých sourozenců. Trochu dojatě…
7. “patro” porodnice. V poměru asi jako třešnička ku dortu. Vlastně spíš 2 k+k na střeše, do kterého se nasoukají až 4 matky, jimž se děti teprv “dopékají” o pár pater níž. Takže! Šup tam se mnou. Během dvou dní máme plno. Smíchejte 4 nejvíc rozdílné matky, jaké si jen dokážete představit, přidejte podobné předčasně…
31.t.t.+5 – ultrazvuk už ke mně pomalu přirůstá. Jeden by si myslel, že časté návštěvy špitálu přetavím v supr únik od té tříhlavé saně domácí. Jako takhle. Kdekoli jinde by tomu tak bylo. Nicméně čekání v naší rekonstruující se nemocnici úplně s lázeňským zážitkem nezaměníte. Každá žena sice touží sledovat svalovce s kangem nad hlavou,…
20.týden těhotenství. Zažívám první skutečný stres. Pokud to holkám vyjde (přejeme jim to! Fakt, že jo!), můžeme si o dávno plánované návštěvě Říma nechat dalších x let jen zdát. Ruku na srdce, kdo si na pět dní povodí pět děcek, aby si jejich rodiče vyhodili z kopyt? Když se navíc prarodiče vyhýbají důchodu, jak já…
Ráno vstávám odpočatá a s dobrou náladou. Ten vtip s dvojčaty mě znovu pobavil hned při procitání. Jak je možné, že se čtvrtým dítětem se ne a ne smířit a s rizikovými dvojčaty jsem naráz v zenu, vysvětlit nedokážu. Doma. Večerní drámo na plátně. Do ponorky U-571 zatéká. Mám z toho sledování 5D zážitek. Odtékám…
Stará hájovna. A z ní výhled na ctihodnou hladinu rybníka. Zvůle. Konečně kus pohádky v mých bláznivých dnech. Naši úhlavní přátelé a jejich tři děti tak příjemně ladí k nám a té naší trojce. Večer holota zapadne dělat neplechu do jednoho pokoje. Do bezvědomí. Večery patří rodičům! Uvítací drink je nalit. Musíme prásknout důvod mé…
Dva roky zpět. Červen. Těhotná jsem cca 9 týdnů. Ok. To se ještě nedá brát vážně. Nebudu na to myslet 69 sekund za minutu. Nebudu řvát do polštáře. Vlhkost tomu peří v něm moc neprospívá. A nebudu tomu věnovat pozornost. Jo. To dám. Co mou pozornost nakonec upoutává, jsou nepředstavitelně intenzivní, bez varování zpoza rohu…
V květnu 2020 jsem zůstala vyděšeně civět (asi jak Panna Maria na archanděla Gabriela) na nečekaně pozitivní test. V tu chvíli mi přišlo vážně líto, že to není ten na covid. Ano. Chápu, že pro některé tohle zní jako rouhání, ale my jsme opravdu čtvrté dítě poněkud dost nechtěli.
