Ráno vstávám odpočatá a s dobrou náladou. Ten vtip s dvojčaty mě znovu pobavil hned při procitání. Jak je možné, že se čtvrtým dítětem se ne a ne smířit a s rizikovými dvojčaty jsem naráz v zenu, vysvětlit nedokážu.
Doma. Večerní drámo na plátně. Do ponorky U-571 zatéká. Mám z toho sledování 5D zážitek. Odtékám taky. Už zase. Tak tedy jedem prubnout bdělost lékařů v naší porodnici. Prohlídky se postupně zúčastní tři bíle opláštění jedinci, kteří na střídačku hledí na obrazovku, jakoby tam probíhalo mistrovství světa ve fotbale. Urputně hledají alespoň jeden obal mezi plody. Což jde blbě, když tam fakt není. Z jejich tónu se dá usuzovat, že to je “not good”. Tentokrát se špitální ubikaci nebráním. Něco mi střílí do žíly, něco polykám. Nevím. A je mi to jedno. Jdu spát.
Probouzím se o rok starší. Jestli sem nenapochoduje primář s dortem a zpívajícím chórem sestřiček s frkačkama, tak to budou pěkně trapné narozeniny. Místo toho hned po bílé kávě vchází cizí lékař. Slyšel, že mám mono-mono dvojčata a rád by se na to taky mrknul. No ovšem. Už mi do dělohy nenahlédla jen paní uklízečka s madam vrátnou (ačkoli jistá si tím nejsem), tak co by se taky nekouknul. Jezdí po břichu chladivým kluzákem, hledí na monitor. A mluví. Dost zřetelně: “No fakt, to je úplně celé špatně. Úplně špatný těhotenství, tohle. Ačkoli! Ne. Teď se mi zdálo, že je tam aspoň jeden obal mezi nimi, ale ne. No, tak to nemá smysl. Tak nashle!”
AU. Jakkoli se to zdá nemožné, začala jsem se po jeho odchodu smát. Jako vážně? Tohle mu připadá v pohodě? Být tady většina jiných matek, co nejsou tak vnitřně mrtvé, jako jsem evidentně já, tak teď bulí do polštáře a možná vyzvrací i tu bílou kávu (což by ale nemuselo být nutně v důsledku náhlého stresu). Proč? Chtěl mi dát (NE!)taktně najevo, jak se mám ohledně těhotenství rozhodnout? Nebo neslyšel, že svůj mentální průjem prezentuje? Možná mu automat v hale ráno vydojil kafe bez cukru, což ho rozmrzelo. Nevím. Ale mám neodvratnou chuť nakopnout ho do kotníků.
Přichází vizita. Na první pohled je zjevné, že v průvodu chybí dort, frkačky i dárky. Už na první poslech je však jasné, že jsem přehlédla dar největší. Svobodu! Ano! Nevědí, co by se mnou dál dělali, tak dostanu na rozloučenou krabičku Utrogestanu na domácí mlsání!
Kolotoč gyndařských audiencí se roztáčí. Po té, co vlastní lékařku přesvědčím, že mi těhotenství nerozmluví, profesionálně vypíše těhotenský průkaz a bez špetky despektu řeší, co se mnou dál. Díky za to. Budu přidělena do rizikové poradny ke krajskému perinatologovi Dr. Humlovi.
Huml? Haha. Vzpomínáte si, jak Mach s Šebestovou navštívili pravěk a jako suvenýr si domů vzali živoucí exponát člověka neandrtálského? Obrovský zarostlý hromotluk s prackama, jak trojky vidle a zcela pochopitelnou absencí slušného chování. Dělal jim pak školníka. Víme? Tak to byl pan Huml. Čiliže, před první návštěvou jde má představivost do slušných otáček. Tedy zhruba do té chvíle, než vstoupím na vyšetřovnu. Páni! Živoucí exponát! A nepochybuju, že stál předlohou i samotnému Adolfu Bornovi, když svému člověku neandrtálskému vtisknul právě tuhle podobu. Jako ze školníka na gyndaře, to je docela dobrý kariérní progres. Zatímco mi hlavou letí vtípky, slyším, že už i mluvím. Smíchu v lebce navzdory ze mě leze klasický uvítací small talk.
Na rozdíl od zevnějšku se však ve vystupování ti dva Humlové nemůžou lišit víc. Příjemný, klidem zavánějící hlas navodí dojem, že je vše, jak má. Ani zmínka o možném umělém potratu. Za což jsem vděčná. Člověku to dokáže udělat hned lepší den, když nemusí dalšímu doktorovi vysvětlovat své důvody k odmítnutí interrupce. A šetří to i čas. A hlasivky. A spoustu duševní pohody. Pan doktor je s chováním mých tříměsíčních dětí prozatím spokojen. Rád by ale, abych si udělala výlet do Prahy. Jen tak. Ať si v Podolí taky přeměří můj interiér. Připadám si, jak nositelka příštího Dalajlámy.
Když je holkám 17 (týdnů), je na čase ukázat jim krásy hlavního města. Praha je časně zrána vážně okouzlující. Úsměvem zdravím čistící vozy, probouzející se loďky, zamilované páry labutí i hejna holubů vyzobávající koláče blijánků po někom, komu bylo včera hodně dobře, než mu začalo být tuze zle. A pak už se přede mnou tyčí palác jehož střechu nadnáší spousta soch malých dětí.
Ústav pro péči o matku a dítě.
To už v pouhém názvu slibuje mnohem víc, než obyčejná “porodnice”. Je příjemné si představit, že jdete někam, kde o vás budou pečovat. Mladá lékařka holkám měří snad i vzdálenost obočí. Je důkladná. To je asi fajn. Pak bere telefon: “No áhój, prosimtě, mám tu mono-mono a malou prosbičku blá blá něco…..no néé!….kdyby! Ale tohle je její čtvrtý!….to mi povídej…..hahaha….hahaha….nepochopíš. Jo. Tak dík. Čau.” Napadá mě, že někde v učebnici lékařské etiky si musel autor ze studentů ošklivě vystřelit. Asi takhle: “subjekt s vyhrnutým trikem = subjekt se špunty v uších…amputovaným mozkem” Tak něco. Zatímco lékařka klape do počítače, můj překvapením strnulý výraz se zdviženým obočím zaznamenává sestřička. Hutné ticho vyplňuje nějakými slovy. Zdá se mi, že alespoň jí došlo, že i vesanka z Moravy rozumí pražštině. Možná jí je z toho i malinko trapně. Ale nechci si dělat iluze. Tak snad sbohem. Vcházím do čekárny. Vzpomínám na nezvaného doktora, co mu připadalo moje těhotenství celé špatně a říkám si: “Vy dva se vezměte. Fakt!” Holky kopou prví ligu. “Nebojte, taková nána nám náladu nezkazí. Ale vím přesně, co nám ji může vylepšit.” Sushi! Mlsná mě honí už od včera. A dohnala mě. Během mého běhu na nádr doslova narážím na Lidl s Family sushi boxem v akci. Náhoda? Ani náhodou! A jelikož je má family aktuálně cca 339,9 km ode mě, budu to muset zvládnout sama. A když v ničem jiném, tak v tomhle jsem fakt dobrá.
