7. “patro” porodnice. V poměru asi jako třešnička ku dortu. Vlastně spíš 2 k+k na střeše, do kterého se nasoukají až 4 matky, jimž se děti teprv “dopékají” o pár pater níž. Takže! Šup tam se mnou. Během dvou dní máme plno.
Smíchejte 4 nejvíc rozdílné matky, jaké si jen dokážete představit, přidejte podobné předčasně porodní zážitky a děti v podobných termínech narození. Chvilku to poduste, nechte cca dva měsíce uležet…a máte na stole dokonalou sebepečující terapeutickou skupinku.
Míša (matka-začátečník, kosmetička-profík) se nám postarala o naše fasády a předvánočně vykrásněné vyrážíme na svařák. Čerstvý kyslík spolu s endorfiny vyplavenými během běhu ze sedmi pater způsobí, že opile působíme už při cestě tam. Řechtáme se, jak hejno zdivočelých puberťaček. Co je? Slavíme šestinedělí! Mimo mě jsou všechny holky prvomatky, tak se jim nedá vyčíst, že o slavení šestinedělí nic neví. Moje teorie se ale učí pozoruhodně rychle. Tak si ta moudra ani neúčtuju.
Kdo jsme? “Matky!” Co nás to musí? “Bavit!” Jaké nebudeme? “Hnusné!” A!? “Nudné!”
Téměř dvouměsíční jízda. Smích, až vám rupou stehy…jindy slzy a sopel na županu, když má spolubydla (nebo její potomek) zrovna horší den. Zasoplené hadry od podzimu do jara jsou naštěstí už několik let mou pracovní uniformou, takže tohle mě fakt neuráží.
Když se dětem zrovna nedaří, můžete z toho vytřískat to, že si aspoň uvědomíte ty podstatné cíle. Zkrátka. Ve chvíli, kdy řešíte přežití, přestáváte se tolik trápit kupříkladu s vlasovými odrosty, dělníky co z lešení denně čumí škvírou v zatažených žaluziích, nemocniční stravou, kojícími neúspěchy…a to je dost osvobozující.
To máte tak. Když vám z těla vyjmou nedonošence, naběhnou na vás laktační poradkyně, aby se vám náhodou nestalo, že hodíte flintu i s kojením do žita. Neboť savec zatím nesaje. A když jim prozradíte smělý plán odejít s plně tandemově kojenými dvojčaty (jelikož 3 předchozí děti jste odkojila do roku a půl a vaše domácnost ani kojeneckou láhev neobsahuje), tuze vás za to chválí. Pak si pár týdnů užíváte orgie s odsávačkou a k tomu se snažíte narvat těm gumídkům prso per oral. Výsledek? Čtvrthodinový boj, kdy se mi koulí dvě dětské hlavy a dvě mlékaplná prsa po kojícím polštáři a já nejsem schopná ty dílky správně složit na více než minutu. Poradkyně radí. Mléko teče. Jenomže vůbec ne tam, kam má. Pot a nervy tečou taky. Jsem mokrá. Ulepená. Frustrovaná. Navíc celý tenhle proces a týrání se starou odsávačkou evidentně způsobí nactiutrhání skřítkům mlékotvůrcům, kteří se následně začnou víc flákat, než produkovat. Přichází první ochutnávky umělého mléka. Interakce klesající nabídky a poptávky se zacyklí do spirály.
Nejvyšší čas ty původní vize přehodnotit. Teda pokud nechci v porodnici oslavit i Velikonoce. Nechci. Děkuji.
Ta radost, když z flašky mléko teče, kam má! Nedochůdče přibírá. Sonda do žaludku rázem sonduje odpad v koši. A brána z nemocnice se otevírá.
Kojení nevzdávám, jen už mám možnost dokrmit ty dvě i jinak. Zhltnutí celé vyměřené dávky = vstupenka DOMŮ.
Z laktační poradkyně se tímto mým rozhodnutím stává laktační psychóza. “To jste mě teda zklamala, že to TAKHLE vzdáváte.” Říká někdo, kdo má jedno, opakuji JEDNO dvanáctileté dítě, se kterým ještě nejspíš stále spí v jedné posteli a kojí, kdy si řekne! Ale to už je čistě má soukromá domněnka. A její soukromá záležitost.
Tuhle culíkatou laktační psychózu bez urážky odpružím. Pomáhá mi představa, že uchopím její respirátor, natáhnu, co nejdál to půjde a pustím…
I když to tak nevypadá, přežvykovala jsem to dost dlouho a o mém rozhodnutí se dá říct ledasco, jen ne to, že je lehkovážné. Takže tak.
Odměnou je mi stěhování na tzv. “pokojíček”. Je to vlastně taková samotka, kam vás šoupnou s odhadičkovanými potomky, abyste prokázala, že až vás za tři dny vykopnou do reality, dokážete je i nadále sama udržovat při životě.
Zvoní telefon. V mé samotě mě chce asi někdo potěšit. Po mrzutém rozhovoru s “laktačkou” potěchu ocením.
Volá kamarádka. Potřebuje poradit. Abychom si rozuměli. Ona potřebuje poradit mně. Konkrétně, jak znovu nastartovat plné kojení. Cítí se být pro radu absolutně kompetentní, protože se jí samotné narodilo dítě o měsíc dřív. Bylo to její jediné dítě…ale na tom asi nesejde, že? Jen zběžně: “Nejlepší je válet se s dítětem nahá v posteli a být bdělá a kojit zejména mezi 1:00 a 3:00 v noci, kdy je žena nejvíce produkce mléka schopná. Kojit zásadně v leže na boku… (dvojčata??? Leda bych měla jedno z prsou cca 42cm dlouhé, což bohužel nemám). Spát s miminama přes den. A ničemu jinému, než kojení a spaní se nevěnovat. Přebytečné tři děti zkusit rozhodit třeba na čtyři týdny po rodině….” Jako fakt? Opravdu musím dotlačit kojení (doslova přes mrtvoly) až na piedestal? A co takhle, že by starší malé děti měly mít po dvou měsících zase matku?…a, že se potřebuju v noci hlavně vyspat, abych dokončila den bez tvrdých drog, nebo tvrdých nárazů (některé ze sedmi) hlav o zeď?
Telefonát jsem zvládla s hraným klidem v hlase. A pak…se mi rozsypal obraz…prostor kolem se smrsknul a vytvořil fyzickou podstatu úzkosti. Vztek. Na všechny, kteří se domnívají, že bych svůj život měla zvládat líp. A přesně vědí jak. Dech nešel dovnitř ani ven. Progresivní panickou ataku zastavil až dvanáctistupňový mráz na lešení zakázaného balkonu. Nebudu to rozmazávat. Ještě bych dodatečně obdržela důtku ředitele nemocnice za nepovolený vstup.
1:0 pro kámošku, která mě v dobré víře knock-outovala.
Jako takhle. Absolutně nezpochybňuju, že je pro člověka nejlepší narodit se přirozeně a stejně přirozeně nasávat mateřské mléko do doby, dokud jsou s tím oba aktéři kojícího procesu v pohodě. Z reakcí dnešních matek mám ale často pocit, že bychom neplně kojenou oběť císařského řezu měli radši rovnou zakopat pod zem. Beztak bude mít kompletně zničený život, imunitu, identitu, integritu, sexualitu….co? Mé (jinak vskutku milé!) bio-eko-lesano matky.
Dám vám (a sobě do budoucna PŘEDEVŠÍM!) teď na závěr jednu nevyžádanou radu. Ano? Pokud nás osoba, o které se domníváme, že potřebuje poradit, výslovně o radu nepožádá, neraďme. Poznáme to tak, že ten člověk vydá zvuk, který zní asi takhle: “Prosím tě, můžeš mi poradit?”, nebo třeba takhle: “ já už fakt nevim, jak bys to udělala ty?” Jestli z něj nic takového neleze, nechme si radu na koledu. Pokud cítíte přetlak, strčte třeba hlavu do akvárka a zařvěte to na ryby. Nějak si pomožte. Pomůžete nejvíc.
