V květnu 2020 jsem zůstala vyděšeně civět (asi jak Panna Maria na archanděla Gabriela) na nečekaně pozitivní test. V tu chvíli mi přišlo vážně líto, že to není ten na covid. Ano. Chápu, že pro některé tohle zní jako rouhání, ale my jsme opravdu čtvrté dítě poněkud dost nechtěli. Zatímco jsem v šoku tápala, kde se stala chyba, muž to pojal racionálně a šel na YouTube hledat videa a recenze na autobusy ve čtyřkolce. Naštěstí to chudák nechtěné čtvrté dítě mělo dost fištrónu na to, aby si spočítalo, že pokud se rozdělí na dvě páté, bude to asi v cajku. I stalo se. A Bůh viděl, že je to dobré. Nebo mu to aspoň přišlo zábavné. Fakt nevim.
Záhy se ukázalo, že jde o velice neobvyklou formu jednovaječňáků (cca 1-2% případů) tzv. MONO-MONO. Pro fandy – gemini monoamniales monochoriales – tj. mají jednu placentu a společné obaly, tedy se vyvíjí v jedné dutině. Pro ty, co se fandy být necítí – celé své nitroděložní dospívání se ti dva malí lidé šudlají přímo o sebe a můžou si tak snadno způsobit nepříjemnosti, jako je uškrcení na pupečníku, nebo třeba vykrádání výživy jednoho druhému a když pak jedno umře, v podstatě otráví to druhé….atd., atd…. říkali na internetech.
Ke gynekoložce pak pro sichr jdeme výjimečně oba strůjci této situace.
Paní doktorka nám s nejlepším úmyslem doporučuje potrat s tím, že mají tyhle dvojky cca 20% šanci, že “tak nějak přežijou” a ať si “TO” nekomplikujme…Vidí, jak se nadechuju k verbální reakci, která obzvláště u těhotných lidí bývá rychlejší, než reakce kterou je po chvíli schopen vyplivnout mozek a tak raději bez nádechu pokračuje: “kdyby to bylo vymodlené první dítě po deseti letech snažení, tak neřeknu. A třeba bychom to zkusili nějak udržet. Ale když už jste dítě ani nechtěli a teď přijde tohle…“ a tak se snažím pochopit, co slyším a jímá mě jakási archetypální touha po spravedlnosti (v tomto případě pro každé dítě okupující mé útroby nehledě na pořadník). Jakože ti chudáci mají doplatit na moji blbost, že nejsem schopná ani správným způsobem aplikovat dostupné antikoncepční metody a prostředky?! Jak bych jim to asi zdůvodnila? “Je nám líto, ale vaše existence byla jaksi způsobena nedopatřením. Takže sory jako, luďovia.” ??! Cosi ve mně zalobovalo za rovné příležitosti pro všechny lidi – i ty pidi. A tak si na pomyslném koláči představuju výseč o rozloze 20% z celku – tedy ten kousek s příchutí šance…
Mě vám to vlastně TAK uklidnilo! Přece se nebudu stresovat s něčím, co na 80% nevyjde! A tak jsem to nechala koňovi (a trochu i Pánu Bohu) a začali jsme se spolu se spoluviníkem (kurňa, to je libozvuk!) tohoto zázraku vnitřně připravovat, ať dokážem přijmout a zvládnout cokoli, co ohledně těchto vysoce speciálních dětí nastane.
Mnohým lékařským predikcím navzdory pak holky dosáhly 24. týdne těhotenství, a tak jsme začali čut, že už by jim to mohlo aj vyjít. A já jim to vlastně přeju. Ba co víc! Je ze mě skalní fanda těch dvou propojených pindruší. Ba co ještě víc – jsme tým! Jo!
Prý nás pospolu ale dýl, jak do 33tt nenechají a přirozený porod nepřipadá v úvahu. Ok. Porody jsem si užila tři, takže tohle mě nerozhodí.
Holky se mě statčně držely a byly k sobě ohleduplné, až do 32tt. To se Kateřina na Kláru naštvala a trochu ji skřípla. 30.11. ve 32+2tt byly vytaženy, jak králíci z klobouku. Zdravé, šikovné, cca 1,4kg těžké, a tak strašně stejné, až nás to vyděsilo. Jediný rozdíl byl ten, že měla Klára lehký šelest na srdci. Tak mě napadlo, že až budu jednou potřebovat rychle, výstražně a efektivně zařvat na jednu z nich, abych si na to brala fonendoskop.
Teď měla následovat tlustá čára, po které se možná zrodí cosi dalšího… jen mám bohužel nutkavou potřebu připsat poznámku, která pod čáru nepatří. Takže. A teď už fakt jen matkám! Malé osobní šeptnutí do ucha. “Vždycky měj na mysli, že tvůj jiný stav, ať už je navíc “jiný” jakýmkoli způsobem, je stále jen tvůj. To jen tak. Až ti do toho budou chtít někteří lidé z dobroty sobě vlastní “důrazně vyjadřovat svůj názor”.
A pokud potřebuješ support, tak tady ho umí nabídnout v uspokojivě širokém spektru: https://napocatku.cz/
