Dva roky zpět. Červen. Těhotná jsem cca 9 týdnů. Ok. To se ještě nedá brát vážně. Nebudu na to myslet 69 sekund za minutu. Nebudu řvát do polštáře. Vlhkost tomu peří v něm moc neprospívá. A nebudu tomu věnovat pozornost. Jo. To dám.
Co mou pozornost nakonec upoutává, jsou nepředstavitelně intenzivní, bez varování zpoza rohu vyskakující prudké křeče v oblasti konečníku. Asi takhle: Putuju obývákem. BUM. Vytírám svou bytostí podlahu v poloze embrya. Na těle studený pot, hnáty křivé, tvář též. “Táta” přišel z roboty. Chvíli medituje nad tím zjevem. Pak mě odnáší do vany a sprchuje teplou vodou. Teplá voda na místech, kam si nevidím, způsobí ústup křeče. Následně se opět dokážu sama ovládat, vylézt z vany a myslet. “Co to dopr* bylo?” Jestli mě něco v posledních letech FAKT překvapilo, tak tohle. Akce se během dne zopakuje ještě asi tak 3x. Já mám jasno. Porod je proti tomuhle welness/SPA.
Druhý den se nechám prohlídnout primářem gynekologicko-porodnického oddělení. Osobně. Důkladně. Je mi jedno, v jaké díře mi nakonec najde toho zlomyslníka, co mi tohle způsobuje. Chci ho jen najít a ztrestat a hlavně (HLAVNĚ!) ať už se to nikdy neopakuje! Kontrola je fakt důkladná. Připadám si, jak pašerák kokainu na letišti v Bolívii. Nakonec je tam jen to dítě. Tváří se nejspokojeněji, jak to jen devítitýdenní plod dokáže. Tak asi nasadit hořčík a v případě, že mě to zas někde chytne, stačí mít na krku cedulku s nápisem “Odneste mě do nejbližší vany. Pusťte horkou vodu. Dopřejte mi soukromí. Díky moc!”
Po prošťourání mých tělních otvorů si čistím hlavu balením rodiny na prodloužený víkend s rodinou mého muže u jednoho príma pivovaru a navazující týden s přáteli u rybníka Zvůle nedaleko dalšího príma pivovaru. No prosím. Čekám nejočekávanější dovolenou roku a zrovna v takovém stavu. Pešek. Cestou řešíme, jestli TO rodině oznámíme, když jsem těhotná zatím poněkud málo. Muž vyřkne zcela logickou obavu, že pokud JÁ nebudu pít pivo, stejně na to každý dojde. To dává smysl. Ven s tím jdeme hned po uložení holoty a zasednutí k hodokvasnímu stolu. Totiž! Rodina, do které jsem se hrdě přivdala, má velkou zálibu ve večerním stolování. Vlastně tomu můžeme říkat “prasení”. Vína, sekaná, klobásky, pivo, bůček a jiné lahodnosti (člověku život zpříjemňující a život ukracující zároveň) prosytí prostor kuchyně a všichni se pak při jejich konzumaci důstojně baví. Tak tedy tuhle opulentní hostinu zahajujeme zprávou u níž ještě stále skřípám zuby. Přichází gratulace. Ujišťuji své okolí o prozatímní nemístnosti radostných projevů. Zkrátka proto, že je prostě prozatím nesdílím. A zaslechnu něco málo o rouhání.
Tak hele. Já jako chápu, že to tak někdo může brát, ale já prostě teď nedokážu skákat nadšením, když jsem se s nadšením konečně po celé dlouhé době ledové chtěla vrhnout do práce. Já samozřejmě to dítě, prokáže-li životaschopnost, přijmu a budu milovat, jak všechny ostatní. Jen se teď potřebuju drobátko vyrouhat do pohody. Ok? Jsem k sobě velmi velkorysá a ohleduplná. A odmítám si teď cokoli vyčítat. Mám se ráda. Vlasně i s tím malým vetřelcem uvnitř. Jo!
