Stará hájovna. A z ní výhled na ctihodnou hladinu rybníka. Zvůle. Konečně kus pohádky v mých bláznivých dnech. Naši úhlavní přátelé a jejich tři děti tak příjemně ladí k nám a té naší trojce. Večer holota zapadne dělat neplechu do jednoho pokoje. Do bezvědomí. Večery patří rodičům! Uvítací drink je nalit. Musíme prásknout důvod mé nenadálé abstinence. Co jiného by člověk čekal ve své těžkosti od pravých přátel? Totální a upřímný výsměch. Díky moc, kámové!
Zbytek večera plánujem cyklo-výlety po okolí. Leč. Ráno nezvládnu výpary snídaňové kaše a poprvé v téhle etapě zpívám balady záchodu. Dostaví se absence síly, rovnováhy a taky kyslíku. Ten stav na mě udělá fakt dojem. Beru to jako znamení nelézt dnes na kolo. Alternativa v podobě odpoledního pěšího výletu mi přijde jako supr plán. Cíl cesty – Ďáblova prdel. Nikam jinam na světě bych teď nelezla raději.
U prdele je veselo. Děcka dělají žertovné pózy s vystrčenými zadky u inspirativního skalního masivu. Cestou dolů zaznamenám divný vlhký pocit. Ten se záhy mění v pocit tekoucí. Chci zalézt za keř a provést soukromou zevrubní kontrolu. To nakonec nemusím. Stačí povytáhnout nohavice kalhot, abych viděla, jak mi rudnou ponožky kolem kotníků. Tak tohle je potrat? Asi jo. Cosi mě lehce píchne v oblasti kolem aorty. Ale jinak to přijímám klidně. Kamarádi vyhrávají naši zkušební sadu dětí a mizí lesní cestou vstříc pivnímu automatu, zatímco já se s podporou muže vydávám na rudou cestu zpět. Nechvalně známá řiťo-křeč se opět ozývá. S elegancí kobylího lejna se zřítím na kládu u lesní cesty. Muž trochu nervózně odbíhá pro pomoc k nedalekému malebnému statku. Představuju si, že pro mě na povoze přijede princezna ze mlejna. Vzhledem ke vzhledu toho stavení se zdá jiná varianta nevkusná. Prázdninující osazenstvo statku se bohužel právě vrátilo od pivního automatu. Mohli by mě z lesa leda kutálet po vzoru pivního sudu. Během další chvíle ze statku vyjíždí princezna ve staré fabce. Je ve druhém měsíci. Jediná osoba v tu chvíli oprávněná k řízení vozidla. Tento svět potřebuje těhotné! Už jen proto, aby snižovaly procento lidí, co jsou “na plech”. Na Zvůli měníme vozidlo za vlasní. Děkujeme princezně za dobrodiní. Přejeme příjemné těhotenství se šťastným koncem. A míříme ukončit potrat do Jindřichova Hradce.
PORODNICE. Sevře se mi žaludek. Dva měsíce zpět bych nevěřila, že její služby ještě někdy vyhledám. Na gynekologické pohotovosti jsme v komorním složení. Krom mladinké sestřičky a rázné lékařky tam nikdo není. Hned ve dveřích hlásím, že nejspíš prodělávám potrat. Plod zatím nevyšel. Zato krve tak škopek. Ještě se snažím působit žertovně. Informovaně. Klidně. Hup na kozu. MUDr.: “Hmm. Zdroj krvácení se evidentně vyčerpal a už tu nic neteče. Ale….víte, že tam máte dvě?” “CO PROSIM? TO BUDE ASI NĚJAKÝ OMYL!” “Víte, my jsme vlastně už ani nepotřebovali to čtvrté, takže dvě by byly fakt velká škodolibost. Čtyři dny zpět mi tam sám primář napočítal přesně jeden plod, takže bychom mu třeba brnkly, aby to potvrdil?” Nepůsobit imbecilně, bez špetky intelektu a nadhledu se už ani nesnažím. Paní doktorka má naštěstí nadhledu na rozdávání. “Jak říkám. Jsou tam dvě. Jednovaječné. Pokud chcete podat stížnost, tak jedině u toho pána na chodbě.” Stížnost? To teda chci! Obecně mám problém s tím, když doktoři svévolně děsí lidi nepravděpodobnými diagnózami. Ale děsit těhotné lidi? To přijde nadmíru obskurní i mně. A to mám prosím běžně pro načernalé humory dost pochopení. Vyběhnu na chodbu. Zběsile se rozhlížím po pánovi s kartotékou “STÍŽNOSTI”. Kam oko dohlédne, jediný člověk po obou délkách chodby je muž. Můj vlastní. A bez kartotéky. A v křeči smíchu. “Tys to slyšel?” Ptám se zelenajíc. “Jo! Bylo to srozumitelné na tři patra v obou směrech.” “A neměl bys náhodou spíš brečet?” “Ne, ale ty by ses měla rychle s tím těhotenstvím smířit, nebo se to dítě na příště vzteky roztrojí.” Až teď mi došel doktorčin vtípek se stížností u pána na chodbě. Do ordinace se vracím odevzdaná s devadesátikorunovým poplatkem a tichou a pokornou žádostí o eutanázii. Pokud možno hned. MUDr. zvesela odpovídá, že má ráda vtipné matky a tak jí bude potěšením mě tu do zítra pozorovat.
Tak jako zase prrr. Nejela jsem přes půl republiky na dovolenou, abych ji strávila ve špitálu. Škemrám o propuštění a slibuju, že se polepším! A budu hodná. A poslušná. A opatrná. A ležatá. Nějak se jí nechce mi to věřit. Předvolá si manžela. Ten je s ní naráz převeliký kámoš – dokonce mě tam chce nechat. Zrádce. Nicméně jemu věří a tak mu mě svěří. Máme ale hned ráno zamířit domů a dostavit se na gyndu u nás. Zdá se jí, že dvojčata mezi sebou nemají běžné obaly, nýbrž vůbec nic. A to by byla veliká vzácnost. A nemenší komplikace. Cestou zpět tupě čumím vpřed. Někam daleko skrz čelní sklo. Údajný otec mých dětí se co chvíli zapře do volantu a hlasitě se rozchechtá. Mezi hýkavými zvuky občas artikuluje něco ve smyslu “to bude mazec, ty kráso! To bude prdel!” Mít v ruce volant já, narvu to s ním do stromu. Bez výčitek.
V hájovně už vládl klid šesti uložených dětí, když jsme těm dvěma bdícím pěstounům sdělovali naši diagnózu. Jejich hurónský řehot tam tehdy málem ze zdí poshazoval paroží. Zbytek večera už jsme se jen smáli. Všichni.
